Tradice divadelnictví v obci Obědovice sahá až do začátku dvacátého století, přesněji do roku 1909, kdy zde za účelem pěstování dramatické deklamace a zpěvu vznikl ochotnický spolek. S obrovským zápalem a nasazením dokázali jeho zakládající členové i jejich nástupci přečkat hrůzy dvou světových válek, nicméně po té druhé následoval útlum, který se proměnil v pozvolný zánik. Trvalo to bezmála padesát let, než vznikla skupina statečných, houževnatých a talentovaných amatérských budoucích herců, kteří do této malé vesničky ve východních Čechách vrátili prkna, jež znamenají svět. Báječné nápady se většinou rodí ve velmi chudých podmínkách. Porodním sálem divadla v Obědovicích se stala Obecní hospoda U Vavřince, kde během Mikulášské zábavy oslovil starosta Zdeněk Pavlíček Martinu Klapkovou a Pavla Nováka a dal jim poměrně obtížný úkol – vymyslet na letní pouťové oslavy nějaký magnet, který by k Obědovicím přitáhl pozornost veřejnosti (tak jako oslavy stého výročí hasičů nebo sjezd rodáků v předchozích letech). Už jen těžko dneska někdo zjistí, kdo jako první použil slovo „divadlo“, pravdou ale je, že hned následující den Pavel s Martinou oslovili první potenciální herce – Lenku Macháčkovou, Davida Čermáka, Davida Kuldu, Lucii Vyleťalovou a Adélu Kvasničkovou. Jejich nadšené „ano“ se pak stalo definitivním základním kamenem obědovického divadelnictví. Nalezení té pravé divadelní hry si vzal na svá bedra budoucí scenárista a režisér Pavel Novák. Pro omezení okruhu potenciálních dramatických děl zvolil několik základních kritérií – hledal komedii, v níž by vystupoval omezený počet herců, kteří by nosili originální kostýmy. Nemusel hledat dlouho– Hrátky s čertem Jana Drdy se samy přímo nabízely. Notoricky známou pohádkovou komedii Pavel Novák upravil přes vánoční svátky 2003 a mohlo se začít s doplňováním herců k jednotlivým rolím a získáváním nových „duší“. Jako úplně první byla obsazená Adéla Kvasničková, která se jako Káča už snad narodila. David Kulda získal roli mladého čerta Lucia, protože mu ďábel kouká z očí, David Čermák loupežníka Sarku Farku díky své „udělané“ postavě, Lucie Vyleťalová obsadila roli anděla Teofila pro své nadpozemské vzezření, Lenka Macháčková pekelného rádce, magistra Solferna, protože chtěla jen malou roli, a konečně Pavel Novák vklouzl do kostýmu Martina Kabáta, jelikož ho nikdo jiný nechtěl hrát. Malý divadelní tým ještě doplňovali Martina Klapková jako dramaturgyně a Petr Klapka coby technický režisér. V obsazení zbývalo sice ještě pár otazníků, většina se ale vyřešila velmi rychle snadnou domluvou s dalšími odvážlivci – Zdeňkem Pavlíčkem (Otec Školastyk), Kristýnou Vojtíškovou (princezna Dišperanda), Pavlem Koníčkem (starý čert Omnimor) a Věrou Klapkovou (Lucifer). Ve štábu rodící se divadelní spolek doplnili ještě Věra Nováková jako nápověda a Alena Sadílková v důležité roli kostymérky. A mohlo se zkoušet. První zkoušku absolvovali herci 31. ledna 2004 v hospodě U Vavřince. Další probíhaly nejprve v třítýdenních intervalech a později, jak se blížilo datum premiéry, se tato frekvence změnila na čtrnáctidenní cykly. Ačkoliv zkoušení tedy nebylo nijak intenzivní, pokaždé se hereckému týmu podařilo přidat nějakou novou přidanou hodnotu. Postupně se přecházelo k pohybu v prostoru, odkládání textů (s tím měli herci asi největší problém), využívání rekvizit, hraní před kulisami, oblékání se do kostýmů a konečně i první stanutí na scéně. Měsíc před premiérou vyrostlo na návsi obce jeviště a Petr Klapka dojednal profesionálního zvukaře, který se měl postarat o to, aby byli slyšet nejen úžasné zvukové efekty, ale i samotní herci. Celý ansámbl se navíc rozrostl o kulisáky Zdeňka Pavlíčka mladšího a Josefa Jadrného. Premiérou 14. srpna mělo půlroční úsilí vyvrcholit. Ten den od rána poprchávalo a většina herců spíš než na poslední chvíli do scénáře upírala své oči k nebi. Kolem jedenácté ale jako zázrakem pršet přestalo a na chvíli se dokonce ukázalo sluníčko (které už nezmizelo). Hodina H nastala ve 14:00 hodin. Hlediště praskalo ve švech, jeviště pod nohama nervózních herců. Znovu se ukázala známá pravda, že před plným a vstřícným sálem jde všechno mnohem snáz. Nedostatky ze zkoušek byly zapomenuty a na jevišti se odehrávalo úžasné představení, v desátém jednání vyšperkované intenzivní improvizací. Pak zazvonil konec a pohádky byl naštěstí teprve začátek.
Obědovický ansámbl dostával nabídky na hostování v přírodních amfiteátrech sousedních obcí i v uzavřených sálech a v následujícím roce vyjel na menší turné. V jeho závěru se navíc začala zkoušet historicky druhá hra souboru, tak aby herci stihli premiéru opět v rámci obědovických pouťových oslav v létě 2006. I když se to možná nezdá, ve „dvojce“ se skrývala spousta nebezpečí. To první se jmenovalo nastavená laťka. Kdyby si ji obědovičtí prvním představením nastavili příliš nízko, asi by se už o divadelní tradici dávno nedalo mluvit, protože by ochotnický svět po premiéře pokorně opustili a věnovali se méně ušlechtilým aktivitám. Druhé nebezpečí se naopak skrývalo v usnutí na vavřínech. Jak vysvětlit „ostříleným hercům“, že s další hrou začínají úplně od začátku, že je potřeba vrátit se zpátky na zem a znovu každých čtrnáct dní tvrdě dřít, aby si mohli užít jeden báječný den v půli srpna? Jako svou druhou hru si Obědovičtí vybrali Hadriána z Římsu od Václava Klimenta Klicpery. Hlavním důvodem byl pocit, že tento dramatik je tak trochu neprávem polozapomenutý a že je třeba ho trochu „oživit“. Kdo jiný by to měl udělat, než herci z obce, která to má do jeho rodiště blíž, než coby kamenem dohodil? Stejně jako v případě Hrátek s čertem i Hadrián z Římsů prodělal celou sérii změn, která ho měla zatraktivnit v očích současného publika. O tom, zda se to podařilo, by asi nejlépe vyprávěli ti nadšení diváci, kteří v roce 2006 odcházeli ze srpnové premiéry.
Když už se zdálo, že lépe se obědovickým divadelníkům vést nemůže, přišla nabídka na účinkování na soutěžní přehlídce amatérských divadel Klicperův Chlumec. Pro tamní fajnšmekry oprášili Hrátky s čertem a vydali se s nimi soutěžit. V listopadu 2007 Obědováci poprvé stanuli na opravdovém divadelním jevišti, převlékali se v opravdových šatnách a trému zmírňovali opravdovou slivovicí. Sice nevyhráli, na druhou stranu ani nedopadli jako „sedláci u Chlumce“ a na závěrečném galavečeru na ně čekala celá řada individuálních ocenění, včetně kuriozitek typu „Cena za originální přístup k divákovi pro Kristýnku“ nebo „Cena za zvládnutí co největšího počtu rolí pro Davida Čermáka“. Bohužel, i obědovické divadelníky postihl známý efekt v podobě naplnění úsloví, že po posvícení přichází… no tak dobře, průjem. Krize byla dlouhá a vleklá. Začalo to tím, že režisér a scenárista v jedné osobě připravil poměrně tučné sousto – Jezinky Bezinky, které se ne každému členovi chtělo přežvýkat. Následovaly čistě praktické potíže novomanželů Kuldových, kteří toužili zahnízdit, postavit, zplodit, což se časově neslučovalo s účastí na zkouškách. Výpadek dvou členů se narychlo zacelit nepodařilo, a tak se premiéra slavné filmové a divadelní komedie o jeden rok posunula. Divadelníci si mysleli, že časovým odkladem něco získají, bohužel ale spíš ztratili. Sbohem jim dali další dva členové a navíc přišli o střechu nad hlavou, protože jejich mateřská Hospoda U Vavřince se začala měnit v Polyfunkční dům. Jiní by to možná dávno zabalili, ale Obědováci se rozhodli s osudem porvat. Do svých řad přilákali nového člena, pábitele a bohéma Viktora Maláče, navíc Pavel Koníček a Zdeněk Pavlíček zariskovali a dobrovolně propůjčili své nemovitosti k divokým divadelním zkouškám. I díky nezištné pomoci spousty dalších lidí se nakonec podařilo „doklopýtat“ do 14. a 15. srpna 2009, kdy divadelní spolek (který se v mezidobí zaregistroval coby svéprávné divadelní sdružení) premiérově uvedl Jezinky Bezinky v přírodním amfiteátru na obědovické návsi. Prodělaná klinická smrt ho posílila natolik, že ho po šesti letech existence bylo možné považovat za zdravý a silný organismus, který bude dál a dál rozdávat divadelní radost.
Každý kolektiv, který má správně fungovat, se musí tmelit. Nestačí jen chodit na zkoušky, nechat se tam buzerovat režisérem a pak v létě podat požadovaný výkon. Obědovičtí divadelníci to pochopili ve chvíli, kdy to měl spolek pořádně nahnuté, tedy krátce po ročním odsunutí premiéry Jezinek Bezinek. Aby se rozčeřila dusná nálada, rozhodli se v roce 2009 uspořádat historicky první vánoční divadelní besídku. Azyl poskytnul Koníčkovic altán a ten večer proběhl natolik neodolatelně, že bez vánočních besídek si už napříště Obědováci nedokázali konec roku představit. Nezůstalo však jen u toho, hromadně se začaly slavit významné momenty v životě členů, které měly vždy neodolatelně kreativní průběh. A tak se připravovaly výtvarně-básnická pásma (třicátiny režiséra), volba Miss Obědovice (třicátiny Lenky Novákové), pořad Jak se stát milionářem (čtyřicátiny Alči Sadílkové), scény ze seriálu Pobřežní hlídka a nefalšovaný kosmetický salón (třicátiny Klapků), filmový dokument (šedesátka Zdeňka Pavlíčka), fanouškovský videoklip (čtyřicátiny Pavla Koníčka) nebo věrná dramatická rekonstrukce zranění place Davida Kuldy (třicátiny Davida a Lucky Kuldových). V režii spolku taky částečně proběhla svatba Adély a Míry Pozlerových, která proběhla na obědovické návsi. Ač je to skoro neuvěřitelné, kreativní dovednosti při přípravě těchto překvapení, vždycky dokázaly jejich tvůrce naprosto šokovat a jen je utvrdily v tom, že se v Obědovicích podařilo dát do kupy neskutečně tvůrčí tým, pro který nic není nemožné.
Když se po všech těch potížích, které by jiné zničily, podařilo dovést Jezinky Bezinky k premiéře a následně i k dalšímu úspěšnému vystoupení na Klicperově Chlumci (herecké ceny pro Moniku Petrovickou a Lenku Novákovou a vynikající třetí místo v soutěži), měl režisér najednou dost energie na to, aby začal přemýšlet nad další hrou. V rukávu měl neodolatelné improvizované představení své vlastní ženy, která v rámci narozeninového videa pro Zdeňka Pavlíčka předvedla zamilovanou Jarušku Láskovou, dívku ducha prostého, leč srdce čistého. Rozhodl se ho z rukávu vytáhnout a pustil se do úplně nového dobrodružství – napsání vlastního textu. Kromě touhy zkusit to ho k tomu vedlo i zcela pragmatické zjištění, že nalézt vtipnou hru, kterou by se podařilo naroubovat na členy obědovického souboru, prostě není možné. A než něco přepsat, to už je lepší napsat zbrusu nový kus. A tak vznikla pohádková komedie O zaláskované Jarušce Láskové, která měla pobavit velké i malé, ošklivé i hezké, chytré i hloupé, prostě všechny. Bolelo to, a to moc, všechny překážky se ale dařilo překonávat díky nezměrnému nadšení a touze tenhle odvážný nápad dotáhnout až do konce. I když k přepisování textu došlo i v hodině dvanácté, v průběhu soustředění krátce před premiérou, lze s odstupem času říct, že první vlastní hra obědovických divadelníků se povedla a zaujímá nejčestnější místo v jejich repertoáru. Premiéra se odehrála na návsi v Obědovicích 12. a 13. srpna 2011 a dorazili na ni i vzácní hosté, manželé Štěrbovi, učitelské legendy mnoha generací Obědováků. Aby ale všechno nebylo úplně růžové, i během zkoušení téhle hry divadlo postihl exodus. Byl dvoučlenný a zasáhl spolek na místě velmi citlivém. Nejprve zakládající členka Adéla jako zkušená plánovačka oznámila, že se chystá počít a s pupkem ze sebe dokonalý výkon prostě nevymáčkne. Tím se z role aktivní herečky přesunula do pozice aktivní podporovatelky a holky pro všechno. Následně došlo k jednomu odchodu definitivnímu, kdy spolek kvůli pracovnímu vytížení opustil smíšek Kristýna Vojtíšková. Po ruce naštěstí byli přátelé z chlumeckého ansámblu, kteří Obědovicím nezištně poskytli dvě elévky, Markéty Kratochvilovou a Mentelovou. Kdyby věděli, jaké talenty se v nich skrývají, možná by to nikdy neudělali. Naplno to pocítili na vlastním divadelním festivalu, kde se „Jaruška Lásková“ hrála mimo soutěž. Obě Markéty dostaly herecké ceny a sklidily bouřlivý potlesk publika. Jako perličku na závěr dodejme, že hereckou cenu dostala i Lenka Nováková, což je pro představení uvedené mimo soutěž obzvlášť pikantní.
Když se potvrdilo, že je režisér obědovického spolku schopný napsat text, u kterého se diváci upřímně baví, pustil se během reprízování Jarušky Láskové do psaní dalšího kusu. Šlo to nad očekávání hladce, detektivní komedie Normální blázinec vznikla během pár měsíců a pak už se jenom ladily fóry a situace, aby skvělé herce podpořil i výborný text. V případě téhle hry se ukázalo, že na pořekadlu, podle něhož každému umělci svědčí, když trochu trpí, není ani trocha pravdy. V tomhle dvouletém cyklu spolek nikdo neopustil (s výjimkou Pavla Koníčka, který ale dal vale jen herectví a zůstal vzorným kulisákem), všichni chodili na zkoušky náramně připravení, spokojení a nabuzení, a i když už tradiční soustředění neproběhlo podle režisérových představ (pořád někdo chyběl), vše nakonec jako vždy dopadlo na výbornou. Z Normálního blázince se vyklubala bezstarostná šílenost, ve které se sice jen málokterá postava dožila konce hry, ale nikomu to moc nevadilo. Je to přesně ten typ představení, které se hercům dobře zkouší, protože vědí, že když náhodou během představení selžou, můžou si dovolit úplně cokoliv, protože hrají přece blázny, ne? Kupodivu se při premiérách stal opak pravdou a herci byli během nich velmi ukáznění, text jim nevypadával, na tenký improvizační led se pouštěli jen výjimečně, prostě předvedli, že od Hrátek s čertem v roce 2004 ušli k srpnovým premiérám roku 2013 pořádný kus cesty a že už to dávno nejsou žádní amatéři. V roce 2014 to poznali kulturymilovní lidé ze širokého i blízkého okolí, protože tenhle rok byl zasvěcen reprízovým spanilým jízdám. Bylo jich tolik, že se Normální blázinec stal s přehledem nejreprízovanější hrou v našem repertoáru.
Inspirační zdroje se rodí na různých místech, například u oběda. Při obírání vepřového žebírka jednu dobrou duši napadlo, že by bylo fajn napsat hru o pořádné žranici, aby z toho všeho zkoušení a šprtání rolí obědovičtí divadelníci taky něco měli. A protože jsme děj naší další hry chtěli zasadit na českou vesnici, zvolili jsme jako téma poctivou domácí zabíjačku. Bohužel jsme se nakonec stejně nenadlábli, jelikož našeho dvorního autora svedla múza na scestí. K zabíjačce sice došlo, ale nikdo při ní ani špejli neoblízl, navíc se do typicky venkovské hry vetřely dvě pražské prostitutky, jedna teta až z Ameriky a skoro pravá Indiánka. Rok zkoušení Domácí zabíjačky byl ve znamení návratů, když jsme s otevřenou náručí znovu přivítali multitalentovaného Pavla Koníčka, který zjistil, že mu chalupaření nestačí, a Adélu Pozlerovou (dříve Kvasničkovou), kterou přilákal příslib role, jakou by si asi v životě nezahrála. Své hvězdné hodiny si Domácí zabíjačka odbyla 14. a 15. srpna 2015 v přírodním amfiteátru "Pod lipami". Během dvou divadelních dnů ji vidělo přes 700 diváků (trhli jsme rekord), z nichž spousta na konci aplaudovala ve stoje. Víc si snad člověk ani nemůže přát.
Pod vlivem úplňku a ataků manažerky Aleny, která prakticky od začátků divadla básní o tom, jak se v prehistorických dobách hrála v Obědovicích Lucerna, rozhodl se režisér (a scenárista) Pavel, že napíše Lucernu pro 21. století. Z původního Jiráskova textu pochopitelně nezůstal kámen na kameni, ale to co se podařilo z toho základního rámce vystavět, vypadalo velmi slibně. Bylo to aktuální, vtipné, ťalo to do živého, podle názoru některých členů souboru až tak, že by mohla začít během premiéry téct krev… A to jsme nechtěli způsobit, a tak jsme se rozhodli pro plán B. Pořekadlo „Štěstí přeje připraveným“ v našem případě platilo do puntíku. Režisér souboru totiž dopředu počítal s tím, že mu jednoho krásného dne vyschne zdroj inspirace, a proto se jistil hledáním vhodného kandidáta po českých divadelních luhách a hájích. Našel ho ve středních Čechách ve Velmi Amatérském Divadle Kladno, jehož umělečtí vedoucí Kazimír Lupinec a Soňa Šemberyová (krásná jména, škoda, že jsou to jen přezdívky) napsali pro svůj soubor interaktivní zubařskou komedii Rozpaky zubaře Svatopluka, která byla tak úspěšná, že ji později adaptovala i profesionální divadla (pražské ABC, příbramské či zlínské divadlo). Ta hra je velmi překvapivá, živá a dynamická, zahrnuje velmi intenzivní interakci s diváky – něco takového jsme za ta léta, co v Obědovicích divadelničíme, prostě ještě nedělali. Režisér se spojil s autory, kteří mu s radostí bezplatně přenechali práva, a tak už zbývalo jen vyřešit jednu „maličkost“ – kde sehnat zubařské křeslo. Tady se ale opět projevila manažerská genialita Aleny, které stačilo 48 hodin na to, aby ho zadarmo obstarala. Od té doby jsme pilně vrtali, trhali a prováděli resekce kořenových hrotů, a kdykoliv šel někdo z nás k opravdovému zubaři, pečlivě se mu díval pod ruce a zároveň si dělal poznámky, aby to v létě na premiéře i v zájmu nebohých diváků, kteří skončili na našem křesle, dopadlo opravdu dobře.
Po úspěšné premiéře zubařského hororu jsme se na podzim 2017 odměnili založením nové tradice, kterou se staly spanilé vinařské jízdy na jižní Moravu. V prvním kole jsme se vydali do útulného sklípku v Brodu nad Dyjí, kde jsme od zapáleného vinaře Marka pochytili základy vinohradnictví. Ze všech nejvíc ho poslouchal režisér a scenárista Pavel, kterému se už v té době líhnul v hlavě nápad na komedii, v níž bude hrát víno hlavní roli. A druhou hlavní roli v ní měly hrát verše. Když mu bylo sedmnáct, snažil se režisér oblbovat básničkami spolužačky. Tehdy to bylo spíš kontraproduktivní, ale věděl aspoň, že vlohy k rýmování má a že by se toho dalo využít. A tak se zrodila komedie o nevinném nápoji vinného původu, jehož požití dělá s člověkem divy, když ho nutí mluvit pravdu a nic než pravdu, navíc pouze ve verších. Na tuto kostru se pak nabalil příběh šlechtického rodu, jehož členové lžou, jako když tiskne, a možná i proto jsou stiženi zvláštním prokletím, které je nutí vyrábět nápoj pravdy na vinné bázi. Během psaní jsme samozřejmě pilně reprízovali Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka a režisér všem svatosvatě slíbil, že už nikdy nebudeme mít v repertoáru hru, v níž by se vyskytovalo něco tak těžkého, nepraktického a neskladného jako zubařské křeslo. I tak jsme to dotáhli na nějakých čtrnáct představení, v nichž jsme opravili chrup polovině Královéhradeckého kraje a navíc přivítali do svých řad novou členku, Míšu Štěpánkovou, která získala nevděčnou roli univerzálního záskoku, když si za novopečenou matku Evu dvakrát střihla zubařku Imrmanovou a dokonce si troufla i na mužskou roli MUDr. Kokeše. Na podzim roku 2018 jsme se na Moravu vydali podruhé, tentokrát do Mikulova. Tady jsme ale jen bohapustě nepili, tady jsme i pracovali, když se ve sklepeních útulného Café Bárta odehrála první čtená zkouška hry Ve víně je pravda. Regulérní zkoušky vypukly v lednu 2019 a v tradičním tempu jsme bez nehod doputovali až k premiéře, k níž došlo 9. a 10. srpna 2019 tradičně na obědovické návsi.
Roky 2020 a 2021 si za pár let budeme pamatovat jako velmi bizarní období, kdy se svět točil nikoliv kolem Slunce, ale především kolem covidu. Ve většině divadelních kronik to bude patrně velmi depresívní čtení, jelikož herci nemohli až na výjimky za diváky a diváci nemohli pro změnu za herci. Budete se divit, i takové blbé období může přinést řadu pozitiv, například jednu uklizenou stodolu. Ačkoliv se manželé Pozlerovi dušují, že to neudělali schválně, jednoho dne pozvali k sobě na návštěvu režiséra Pavla, opili ho dobrým vínem a pak ho zavedli do stodoly, kterou Míra Pozler právě v té době rekonstruoval. Dobře naložený a ovíněný režisér si pod obří hromadou harampádí všiml zvýšeného přízemí, z něhož by se dalo udělat krásné jeviště, a navrhl, že si divadelníci udělají víkendovou brigádu výměnou za příležitost tu a tam u Pozlerů zkoušet, případně si tam uspořádat i nějaké uzavřené představení. A tak v červnu 2021 vznikla tradice „sousedského hraní u Pozlerů“, které bude zároveň sloužit jako příležitost zaznamenat hru na filmové médium, aby i příští generace měly na co koukat. První vlaštovkou tohoto typu se stala komedie Ve víně je pravda, kterou bude možné až do zániku internetu najít na Youtube. V izolaci bylo také dost času na psaní nové hry. Vzhledem k tomu, že obědovické divadlo už oslavilo plnoletost, napadlo dvorního scenáristu Pavla, že už dozrál čas, aby divákům ukázal, co všechno může člověk zažít, když se rozhodne stát ochotníkem. A tak začal psát hru Ryzí amatéři, komedii se stopovými prvky autobiografie. Hlavním hrdinou je profesionální divadelní režisér, který se po sérii osobních karambolů vrátí do rodných Večeřovic, kde dostane neodolatelnou nabídku – nastudovat s místními ochotníky Jiráskovu Lucernu. Věc má malý háček – skutečně ochotných ochotníků ve městě příliš není a talentovaných už vůbec ne. Normální člověk by takovou nabídku okamžitě odmítl, jenž náš hrdina nemá co ztratit… A tak se pustí do šíleného dobrodružství, které dokonale vykresluje, proč nás hraní nepřestává bavit. Zkoušením Jiráskovy Lucerny v rámci příběhu se navíc podařilo splnit věčnou touhu manažerky Alči, aby na obědovické návsi znovu zazněly nesmrtelné Jiráskovy repliky. Podruhé v historii bohužel soubor nedokázal udržet pravidelný premiérový rytmus, covid tomu chtěl, že jsme Ryzí amatéry odložili až na rok 2022. Opět se ale ukázalo, že je souboru paní Štěstěna nakloněna, roční posun umístil premiéru do jubilejního sjezdu rodáků po dvaceti letech a představení se stalo jeho vrcholem. V pátek 12. a v sobotu 13. srpna jsme na návsi napočítali kolem 900 diváků… A většina vypadala spokojeně.