Můžou mít blázni víc zdravého rozumu než ti, kdo se řadí mezi „normální“ lidi? Budete se divit, ale někdy stačí málo k tomu, aby se tenká hranice mezi bláznovstvím a normálností ztratila. Třeba jeden zatracený ztracený obraz nedozírné hodnoty. Děj detektivní komedie Normální blázinec se odehrává na začátku 20. století, v odlehlé psychiatrické léčebně, kde by místo lišek dávala pusu na dobrou noc zdejší ošetřovatelka, kdyby nebyla věčně otrávená. Ono není divu – jedna pacientka má morbidní sklony a ze všeho nejraději si povídá s mrtvými, druhá trpí představou, že je baletní a operní diva, a pořád tančí a zpívá. Do toho se ztratil baron Dobřenský. To je taky blázen a zároveň vlastník vzácného obrazu. Kvůli němu mívají v blázinci každý týden veselo. V návštěvních hodinách za ním pravidelně jezdí jeho nepovedené děti a také bezskrupulózní věřitelé, kteří se z něj ten obraz snaží dostat. A bláznivý baron odolává, seč může. Tahle neděle ale bude ještě o něco živější, zvlášť když se v sanatoriu v tempu víc než zběsilém začnou kupit nebožtíci. Ošetřující lékař, jinak velmi vyrovnaný člověk se sklony k nadměrnému pití, si proto oprávněně položí znepokojivou otázku, zda má skutečně v baráku chladnokrevného vraha, nebo jestli se tu náhodou úplně všichni nezbláznili.